Žil byl kdysi dávno laskavý starý čaroděj, který svých
kouzelnických schopností velkomyslně a moudře užíval ve prospěch sousedů. Aby nemusel prozradit pravý zdroj své moci, předstíral, že všechny lektvary, kouzla a protijedy vytahuje už hotové z malého kotlíku, který nazýval svým širokého okolí a čaroděj vždy ochotně zamíchal obsah hrnce a jejich potíže napravil.
Všeobecně oblíbený čaroděj se dožil vysokého věku; když
pak zemřel, zanechal všechno, co měl, svému jedinému synovi.
Syn se však povahou od dobromyslného otce velice lišil. Kdo
neovládal kouzla a čáry, nebyl podle jeho názoru k ničemu,
takže proti otcovu zvyku poskytovat sousedům čarovnou
pomoc často otevřeně protestoval.
Po otcově smrti našel syn ve starém hrnci ukrytý malý
balíček, na němž stálo jeho jméno. Když ho rozbaloval, doufal,
že v něm bude zlato, místo toho ale našel jen jednu měkkou a
tlustou bačkoru, tak malou, že si ji nemohl obout, a navíc bez
druhé do páru. V bačkoře byl zastrčený útržek pergamenu se
slovy: „Upřímně doufám, milý synu, že ji nikdy nebudeš
potřebovat.“
Syn proklel otcovu slabomyslnost, nepochybně vyvolanou
stářím, a hodil bačkoru zpět do kotlíku, který hodlal nadále
